Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud

Hamidullah je negramotný ale bystrý muž spřátelským úsměvem a rozhodným projevem. „Dlouho jsem bojoval s mudžáhidy, než jsem pochopil, že válka je nesmyslná. Mnoho mých kamarádů zemřelo a já se dnes stydím, že jsem nevzdělaný.“ říká nám ve svém novém hliněném domku na úpatí příkrého srázu. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že mu ho první lavina smete, ale je tak viditelně hrdý na dílo postavené vlastníma rukama, že o tom pomlčím. Dnes Hamidullah chová ovce v zapadlém, krásném horském území. Jednou měsíčně se s nimi pěšky vydávává přes hory na třídenní cestu do Kábulu na trh a také je pokladníkem místní komunitní rozvojové rady.

Komunitní rozvojové rady vznikly v rámcí projektu zvaného Národní program solidarity. Vede jej afgánského Ministerstvo pro rozvoj a rekonstrukci, financuje Světová banka a vlastní implementaci provádí velké zahraniční neziskové organizace jako je Člověk v tísni. „Naši sociální pracovníci v každé vesnici uskuteční volby, z nichž vznikne rozvojová rada. Ta pak pod naším vedením vypracuje rozvojový plán a podá si žádost o grant na nějáký infrastrukturní projekt na ministerstvo. Naši inženýři jim pomohou připravit stavební plány a pod naším dozorem pak probíhá stavba.“ Vysvětluje mi Amirzada Ahmadzai, manažer projektu vlastnící doktorát z ČVUT. Zní to poměrně jednoduše.



Hamidullah má ale problém. S hrdostí nám ukazuje skoro dostavěnou malou vodní elektrárnu a stěžuje si na šéfa jejich rozvojové rady. „Vůbec mi nepomáhá. Má vlastní malou elektrárnu a, když dostavíme tuto společnou, přijde o své příjmy.“ To mě zarazilo, proč v této horské vesnici stavíme elektrárnu, když už tady jedna je? Amirzada se usmívá nad mou neznalosí inženýrského provedení elektráren. „Je to velký rozdíl. Pár vesnic má amatérské elektrárny, ale tlak vody je nestabilní, kanály hliněné, ničené záplavami a proud vystačí tak maximálně na pár žárovek.“ Pak mi pečlivě popisuje naše kamenné vodní dílo a dodává, že bude stabilně dodávat proud do celé vesnice. Hamidullův problém je hlavně v tom, že každá, i sebechudší vesnice, musí z vlastních prostředků uhradit minimálně deset procent stavby. Většinou svůj příspěvek řeší dodáním nekvalifikované pracovní síly, vyrobením sloupů elektrického vedení, nosením kamenů z okolních hor a prokopáváním kanalů - peníze nemají. Ujišťujeme tedy Hamidullu, že náš sociální pracovník se šéfem ještě promluví. Jeho tvář se rozjasní a za silného stisku ruky nás ujišťuje: „Tuhle elktrárnu dokončíme, i kdybych měl prodat více ovcí a zaplatit část ze svého“. Věřím mu, koneckonců už mu zbývají dodělat jenom dveře od domku s generátorem a rozvést dráty do vesnice.

Člověk v tísni v Afgánistánu v současné době dokončuje okolo sedmdesáti takových elektráren, desítku mostů, opravují se cesty, staví komunitní centra, pořádají se kurzy šití pro ženy. Vesnice se zkrátka může rozhodnout jak svůj grant, jehož velikost je odvozena od počtu rodin, využije. Elektrárny jsou oblíbené, protože umožní život po setmění. Ženy mohou šít, děti dělat úkoly muži opravovat své nástroje. Vesnice za každou úspornou žárovku vybere od obyvatel v přepočtu 6-8 korun měsíčně. To stačí na údržbu, plat správce a v jedné vesnici si dokonce pořídili dva počítače a učí děti počítačové gramotnosti. Existuje však i cyničtější pohled na věc. Rafi, kontraktor z vedlejší provincie, který jednu elektrárnu pro zapadlou vesničku staví nám pobaveně sdělil. „Jó elektřina to je velká věc. Oni si v zimě rozsvítí, všimnou si jak jsou špinaví a spoň se začnou mýt.“