Volte Burku

Nezkrácená a neopravená verze mého komentáře k Afghánským parlamentním volbám publikovaného v Respektu

Hadži Abdul Manan vyšel ze svého domu směrem do mešity jako každý večer. Tentokrát u něj však zastavili dva ozbrojenci na motorkách a kandidáta parlamentních voleb na místě zastřelili. Deset splupracovníků kandidátky Fawzii Gilani bylo uneseno. Poté, co odmítla stáhnout svou kandidaturu byli popraveni. Začíná další volební kolotoč v Afghánistánu.

Po nepříliš povedených prezidentských volbách na podzim loňského roku dostává mladá Afghánská demokracie šanci na reparát. Na 18. září jsou naplánovány volby parlamentní. Jak Afghánská vláda tak OSN opět zdůrazňují transparentnost, všemožnou technickou podporu a nezávilslý dozor. Takovýmto proklamacím však věří už jen hrstka neinformovaných na západě. Mezi humanitárními pracovníky je helso „svobodné, spravedlivé a transparentní volby“ oblíbeným vtipem u večeře. „Vše je rozhodnuto dopředu“ svěřuje se mi skepticky Saboor, mladý Afghánec pracující pro naši Kábulskou kancelář. „Tak jednoduché to být nemůže“ namítám. Pak jsem se ale rozhodl podívat se volebnímu systému pod pokličku.

První věc, která člověka zarazí na ulicích Kábulu je neskutečné množství předvolebních plakátů. Na každém volném místě se na vás usmívá, či podivně mračí nějáká neznámá tvář, jejíž politické názory se dají usuzovat snad jen podle pokrývky hlavy. Turban a dlouhý vous naznačuje konzervatizmus, oblek, holá tvář a nezakrytá hlava zdobí městské technokraty a businesmany. Další stovky obličejů se odmítly přesně vymezit svým vzhledem a jejich politické názory se tak stávají nejasnými. Všichni totiž musí kandidovat jako „nezávislí“.

Nereprezentativní systém

V Kábulu samotném kandiduje přes 600 kandidátů na pouhých 32 míst. V celém Afghánistánu je více než 2500 kandidátů na 249 míst ve spodní komoře parlamentu. Nejzajímavější je ovšem způsob jakým jsou voleni. Systém je jednokolový a většinový, takže místa získají kandidáti s největším počtem hlasů. Protože jsou však hlasy rozmělněny mezi ohromné množství soupeřících jedinců, stačí jich relativně málo ke zvolení. V roce 2005 stačilo i 1% hlasů. Letos bude hranice ještě níže, vzhledem k většímu počtu soupeřů.

Je poměrně jednoduché dát se zaregistrovat. Stačí když přinesete 1000 podpisů, případně otisků prstů, a můžete začít tisknout plakáty. Zároveň je jasné, že nebudou volit všichni občané, což zvyšuje vaše šance. Jednak bude mnoho volebních místností uzavřených z důvodu bezpečnosti, jednak se musí každý volič zaregistrovat, což komplikuje situaci pro obyvatele odlehlých vesnic.

„Koho vlastně reprezentují?“ rozčiluje se Saboor. „Stačí aby byli feudálními vládci několika vesnic a mají místo jasné. Pak máme parlament plný bývalých a současných komandýrů (ozbrojených polovojenských vůdců), kteří se jenom snaží získat výhody pro sebe a venice, které ovládají.“ Ač nerad, v tomto mu musím dát za pravdu, systém není příliš reprezentativní. Stejný volební systém mají už jen na Vanuatu, Pitcairnových ostrovech a v Jordánsku.

Jak si zvolit?

Peču se v další nekonečné Kábulské zácpě a přes oblaka prachu si prohlížím znuděné obličeje na stovkách plakátů. „Znáš někoho z těchto lidí?“ ptám se našeho řidiče Fateha, vystudovaného stavebního inženýra, který strávil mnoho let v Dubaji. „Tam toho, to je Abdul Rasul Sayaaf, ten je už v současném parlamentu a do toho nového se určitě dostane taky“. Jméno a obličej se mi rychle vybaví. Chtěl jsem s Fatehem hovořit o svobodné volbě a možnosti zvolit si ty nejlepší mírové vládce, ale Sayaafův obličej mě vrátil do reality. Sayaaf je známý islamista a guerilový vůdce, který se podílel na zničení Kábulu po odchodu sovětských vojsk. Samozřejmě nebyl sám. Na této krvavé řežbě, která přímo napomohla Talibánu k moci, se podíleli (na různých stranách) také maršál Fahím (současný první Viceprezident), generál Dostum (vrchní prezidenstský bezpečnostní poradce), Atta Mohammad Noor (současný guvernér provincie Balkh), Karim Chalili (druhý Viceprezident ), Gulbuddin Hekmatyar (současný spojenec Talibánu), Ahmad Šáh Massoud (současný národní hrdina a oběť atentátu z 9.9.2001 – v němž měl prý prsty Sayaaf) a mnoho dalších současných představitelů vládní moci.

Fateh vysvětluje, že většina Afghánců bude volit pro toho kandidáta, který jim je schopen přinést bezpečnost a materiální prospěch. To zní poměrně rozumně. Nicméně v Afghánské realitě je takovým člověkem ten, který je s vámi etnicky a kmenově příbuzný a navíc má dostatečnou ekonomickou a (skrytě) vojenskou moc. Zda takovou moc získal vyvražďováním spoluobčanů v občanské válce, či pomocí korupce po ní, je druhotné. Zejména na vesnicích jste na takových lidech přímo fyzicky závislí – vlastní pole, na kterých pracujete a ovládají místní systém neformálních soudů. Nezřídka místo policie poskytují i fyzickou ochranu (například proti Talibánu). Ve městech je volba složitejší, stejně však máte tendenci volit na etnickém a kmenovém základě, protože si ještě příliš dobře pamatujete jak vaše rodiny byly vražděny představiteli odlišných etnik. A v neposlední řadě, pokud nechcete, aby váš hlas přišel vniveč vyberete si silného a známého kandidáta, který má velkou šanci být zvolen. Fateh má pravdu. Sayaaf se dostane do parlamentu a kruh se uzavře.

Rovnoprávnost žen

Afghánský volební systém má však jednu výrazně pozitivní vlastnost. Pod tlakem mezinárodního společenství vláda připustila kvótu pro zastoupení žen v parlamentu. 64 míst je tak vyčleněno pro zástupkyně poloviny populace. Nezdá se to mnoho, procentuelně je to však skoro čtvrtina parlamentu, což dává ženám větší zastoupení než v mnoha západních demokraciích. Do letošních voleb kandiduje 430 žen, téměř o čtvrtinu více, než do těch posledních v roce 2005.
Afghánistán však od roku 2005 ve zrovnoprávnění žen vůbec nepostoupil. Spíše naopak. Kábul je jediné město, kde na plakátech uvidíte ženský obličej – zde je to tolerováno. I tady se ale několik kandidátek nechalo vyfotit v burce – celotělovém závoji, který mřížkou zakrývá i oči. Taková fotka vyvolává úsměv a cizinec se s úšklebkem ptá, jak bude taková žena hovořit v parlamentu. Realita však ukazuje, že toto je často jediná bezpečná forma kandidování. Mnoho plakátů s ženskými obličeji je totiž počmáráno, pořezáno nebo rovnou strženo. Ženské kandidátky prakticky nemají možnost vyjet za svými voliči mimo město a mnoho z nich je neustále zastrašováno, jak bylo vidět na příkladu paní Gulani ze začátku tohoto článku. Většina kandidátek proto prakticky nevystupuje na veřejnosti. I objevit se v televizi je kontroverzní a na vesnicích rozhodně nepopulární. „Taková žena zesměšňuje svého manžela, nemá důvod ukazovat se na veřejnosti a prodávat svoje tělo za hlasy“ vysvětluje mi Rahim, okresní guvernér v zapadlé oblasti na severu Afghánistánu. Jeho narážka na prostituci mě nepřekvapuje.

I na vesnicích však vědí, co chtějí cizinci slyšet a tak mě skupina starších vousatých vesničanů na konzervativním jihovýchodě země překvapuje prohlášením: „Pro naši vesnici je velmi důležitá rovnoprávnost žen“. Žádnou ženu jsem v této vesnici neviděl, ostatně ani v jakékoli jiné vesnici v Afghánistánu, nicméně jsem se dozvěděl, že den před mojí návštěvou měli jednání ze zástupci Americké vlády a naučili se mluvit „politicky korektně“.

Kandidátky tedy čekají na to, že se Afghánské ženy chopí toho minima svobody a přijdou k volbám. Problémem bude, stejně jako u prezidenstkých voleb v loňském roce, zajistit dostatečný počet zaměstnankyň ženských volebních místností. Není pravděpodobné, že by manželé dovolili ženám volit ve stejné místnosti s muži. Kvóta je však daná a tak v novém parlamentu bude sedět minimálně 64 žen, i kdyby dostaly jen minimum hlasů. Otázkou zůstává zda se dokáží prosadit a jestli přežijí předvolební boj.

Předvolební boj

Kampaň v Afghánistánu je nepřehledná a plná násilí. Není to jenom Taliban, který volby vůbec neuznává a snaží se kandidáty zastrašit. I kandidáti mezi sebou často neváhají sáhnout po zbraních.

V půlce srpna se nedaleko naší okresní kanceláře v odlehlé oblasti na severu strhl takový předvolební boj. Zapomeňte na vajíčka. Ozbrojená skupina první zastavila dopravu na nepříliš používané cestě a ujistila naše zaměstnance, ať se nebojí, že tato akce není namířena proti nim. Vzápětí se ukázalo, že z opačného směru přijíždí konvoj kandidáta Ghazanfara – majitele mnoha, více, či méně legitimních firem. Ghazanfar byl na podobnou situaci připraven a jeho ochranka čítající přes třicet ozbrojenců po přestřelce zabila tři útočníky a další čtyři zajala. Zbytek utekl a kampaň mohla pokračovat. Nepřekvapí, že Ghazanfar zajaté útočníky odmítl vydat do rukou státem řízené spravedlnosti a jejich další osud je doposud neznámý.

Ghazanfar má štěstí. Je dostatečně bohatý a může si dovolit nemalou soukromou armádu. Mnoho kandidátů takové štěstí nemá a jejich veřejná vystoupení se musí omezit na rozhovory do médií, plakáty a atomobily vybavené tlampači. Ozvaly se hlasy, žádající stát o poskytnutí ochrany všem kandidátům. Při jejich množství však špatně vybavená Afghánská policie nemá šanci je všechny chránit. Nemluvě o tom, že kandidáti se nacházejí i tam, kam se policie vůbec bojí vkročit.
Šance na změnu?

Talibánu se pravděpodobě nepodaří volby překazit, nový parlament bude zformován a prezident Karzáí prohlásí, že Afghánistán udělal další krok na cestě k demokracii. Karzáímu vyhovuje i systém. Je nepravděpodobné, že se v roztříštěném parlamentu plném mocipánů a zastrašených žen podaří zformovat konstruktivní opozici. Bude tak nadále moci vládnout své zemi neomezeně a přizpůsobit se mezinárodnímu tlaku jen tam, kde je to nezbytně nutné. Nicméně takový stav mu může přinést potřebný klid na mírová jednání s Talibánem a stabilizaci země. Afghánci sami chtějí demokracii a chtějí volby. Uvědomují si, že je to zřejmě jediná šance, jak lze vyvažovat křehkou rovnováhu v této multi-etnické společnosti. I přes všechny obtíže proto cestují dlouhé hodiny a v nelidském horku stojí fronty před registačními místy, aby si mohli vyzvednout své voličské průkazy.

Letošní volby budou plné násilí, nejasných rozhodnutí a nereprezentativních výsledků. Přesto lidé této krásné země chtějí mít slovo ve směřování své země. Jsou unaveni z násilí, autoritativních vládců a vměšování cizích mocností. Proces demokratizace a stabilizace zde však bude trvat mnohem déle než si západ v čele s prezidentem Obamou je schopen a ochoten připustit.